Věříme

1. Milujeme, protože Bůh jako první miloval nás

Missio Dei, Boží poslání k záchraně světa, vyplývá z Boží lásky. Misie Božího lidu vyplývá z naší lásky k Bohu a ke všemu, co miluje Bůh. Světová evangelizace představuje proud Boží lásky k nám a skrze nás. Potvrzujeme prvenství Boží milosti; na tuto milost pak reagujeme vírou, která se projevuje poslušností lásky. Milujeme, protože Bůh jako první miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.¹

a. Láska k Bohu a láska k bližnímu představují první a největší přikázání, na nichž spočívá celý zákon a proroci. Láska je naplněním zákona a první jmenované ovoce Ducha. Láska je důkazem našeho znovuzrození, potvrzuje, že známe Boha, a svědčí o tom, že v nás přebývá Bůh. Láska je obsahem Kristova nového přikázání a Kristus svým učedníkům řekl, že jejich poslání bude viditelné a uvěřitelné jen tehdy, když toto přikázání budou zachovávat. Prostřednictvím vzájemné křesťanské lásky se neviditelný Bůh, který se učinil viditelným skrze vtěleného Syna, dává dál vidět tomuto světu. Láska patřila k tomu, čeho si apoštol Pavel ze všeho nejdříve všímal mezi novými věřícími a co u nich, spolu s vírou a nadějí, chválil. Láska je z nich ale největší, protože láska nikdy nezanikne.²

b. Takováto láska není slabá ani sentimentální. Boží láska je smluvně věrná, oddaná, nezištná, obětavá, pevná a svatá. Bůh je láska, a proto láska prostupuje celou Boží bytost a veškeré jeho jednání, jeho spravedlnost i jeho soucit. Boží láska zahrnuje celé jeho stvoření. Je nám přikázáno, abychom milovali tak, aby to ve všech těchto rozměrech zrcadlilo Boží lásku. Právě toto znamená chodit po Hospodinových cestách.³

c. Při formulování našich přesvědčení a závazků z hlediska lásky tedy přijímáme nejzákladnější a nejnáročnější biblickou výzvu ze všech:

1. milovat Hospodina, našeho Boha, celým svým srdcem, duší, myslí a silou;

2. milovat svého bližního (včetně cizinců a nepřátel) jako sebe;

3. milovat se navzájem, jako Bůh v Kristu miloval a miluje nás,

4. milovat svět láskou Toho, kdo dal svého Syna, aby skrze něho mohl být svět zachráněn.⁴

d. Takováto láska je Boží dar, vylitý do našich srdcí, ale je také Božím příkazem, který vyžaduje poslušnost naší vůle. Znamená být jako sám Kristus: rázný ve vytrvalosti, ale jemný v pokoře; tvrdý ve vzdorování zlu, ale něžný v soucitu k trpícím; odvážný v utrpení a věrný až na smrt. Příkladem takové lásky byl Kristus na zemi a měří ji vzkříšený Kristus ve slávě.⁵

Prohlašujeme, že takováto celistvá biblická láska by měla být určující identitou a typickým znakem Ježíšových učedníků. V reakci na Ježíšovu modlitbu a přikázání toužíme po tom, aby tomu tak při nás bylo. Se smutkem vyznáváme, že tomu tak často není. Znovu se zavazujeme, že se budeme ze všech sil snažit žít, myslet, mluvit a chovat se tak, aby to vyjadřovalo, co znamená žít v lásce – v lásce k Bohu, k sobě navzájem a ke světu.

2. Milujeme živého Boha

Náš Bůh, jehož milujeme, se zjevuje v Bibli jako jediný, věčný a živý Bůh, který vládne nade vším podle své svrchované vůle a pro svůj cíl spásy. V jednotě Otce, Syna a Ducha svatého je Bůh sám Stvořitelem, Vládcem, Soudcem a Spasitelem světa.⁶

Proto Boha milujeme – děkujeme mu za své místo ve stvoření, podřizujeme se jeho svrchované prozřetelnosti, důvěřujeme jeho spravedlnosti a chválíme ho za spásu, kterou nám získal.

a. Milujeme Boha nade všechny jeho soky. Je nám přikázáno, abychom milovali a uctívali jedině živého Boha. Ale podobně jako starozákonní Izrael dovolujeme, aby naši lásku k Bohu zmenšovalo chození za bohy tohoto světa, za bohy lidí kolem nás.⁷ Upadáme do synkretismu, sváděni mnoha modlami, jako je chamtivost, moc a úspěch, a sloužíme mamonu spíše než Bohu. Bez kritického biblického pohledu přijímáme převládající politické a ekonomické ideologie. Pod tlakem náboženského pluralismu jsme v pokušení slevit ze své víry v Kristovu jedinečnost. Podobně jako Izrael potřebujeme slyšet volání proroků i samotného Ježíše k tomu, abychom činili pokání, opustili všechny tyto soky a vrátili se k tomu, že budeme poslušně milovat a uctívat pouze Boha.

b. Milujeme Boha s touhou po jeho oslavení. Největší motivace naší misie je stejná jako ta, která je v jádru samotného missio Dei, Božího poslání k záchraně světa: aby byl jediný pravý Bůh znám a oslavován v celém svém stvoření. To je Božím nejvyšším cílem a mělo by to být naší největší radostí.

„Touží-li Bůh po tom, aby se před Ježíšem sklonilo každé koleno a aby ho vyznal každý jazyk, měli bychom po tom toužit i my. Měli bychom ‚žárlivě střežit‘ (jak to Písmo někdy formuluje) čest jeho jména: být znepokojeni, když zůstává neznámé, trpět, když je opomíjeno, být rozhořčeni, když je bráno nadarmo a neustále odhodlaně a horlivě usilovat o to, aby mu byla vzdávána čest a sláva, která mu náleží. Nejvyšším ze všech motivů misionáře není poslušnost velkému poslání (jakkoli je důležitá) ani láska k odcizeným a hynoucím hříšníkům (jakkoli je tato pohnutka silná, zejména když uvažujeme o Božím hněvu), ale spíš horlivost – spalující a zanícená horlivost – pro slávu Ježíše Krista. Před tímto nejvyšším cílem křesťanské misie všechny nehodné motivy vadnou a umírají.“⁸

Mělo by být naším největším zármutkem, že živý Bůh není v našem světě oslavován. Živý Bůh je v agresivním ateismu popírán. V praxi světových náboženství je jediný pravý Bůh nahrazován nebo deformován. Náš Pán Ježíš Kristus je v některých prostředích hlavního proudu urážen a špatně vykládán. A tvář Boha, zjeveného v Bibli, zastírá křesťanský nominalismus, synkretismus a pokrytectví.

Láska k Bohu uprostřed světa, který ho odmítá a zkresluje, vyžaduje smělé, ale pokorné svědectví o našem Bohu; rozhodnou, ale vlídnou obhajobu pravdivosti dobré zprávy o Kristu, Božím Synu, a také modlitbami podepřenou důvěru v usvědčující a přesvědčující dílo jeho svatého Ducha. K takovému svědectví se zavazujeme, neboť tvrdíme-li, že Boha milujeme, musíme sdílet největší Boží prioritu, jíž je to, aby jeho jméno a jeho Slovo byly nade vším vyvýšeny.⁹

3. Milujeme Boha Otce

Skrze Ježíše Krista, Božího Syna – a skrze jeho samotného jako cesty, pravdy a života – poznáváme a milujeme Boha jako Otce. Když Duch svatý dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti, voláme slova, jimiž se modlil Ježíš: „Abba, Otče,“ a modlíme se modlitbu, kterou učil Ježíš: „Otče náš“. Naše láska k Ježíši, osvědčovaná tím, že ho posloucháme, se ve vzájemné dávající a přijímající lásce setkává s Otcovou láskou k nám, když si v nás Otec a Syn tvoří domov.¹⁰ Tento důvěrný vztah má hluboké biblické základy.

a. Milujeme Boha jako Otce jeho lidu. Starozákonní Izraelci znali Boha jako Otce, jako toho, kdo jim dal vzniknout, nesl je a vychovával, volal je k poslušnosti, toužil po jejich lásce a prokazoval soucitné odpuštění a trpělivou, vytrvalou lásku.¹¹ To vše i pro nás jako Boží lid v Kristu zůstává v platnosti v našem vztahu s naším Otcem Bohem.

b. Milujeme Boha jako Otce, který tak miloval svět, že pro naši spásu dal svého jediného Syna. Jak velká je Otcova láska k nám, že máme být nazýváni dětmi Božími. Jak nezměrná je láska Otce, který neušetřil svého Syna, ale dal ho za nás všechny. Odrazem této Otcovy lásky, vyjádřené tím, že dal Syna, byla Synova sebedávající láska. V díle smíření, které Otec a Syn skrze věčného Ducha vykonali na kříži, vládl dokonalý soulad vůle. Otec miloval svět a dal svého Syna; „Boží Syn miloval mne a dal sám sebe za mě.“ Tato jednota Otce a Syna, kterou potvrzoval Ježíš sám, zaznívá v nejvíce opakovaném pozdravu apoštola Pavla: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy …, podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.“¹²

c. Milujeme Boha jako Otce, jehož charakter zrcadlíme a na jehož péči spoléháme. V kázání na hoře Ježíš opakovaně poukazuje na našeho nebeského Otce jako na vzor či ohnisko našeho jednání. Jakožto Boží synové máme působit pokoj. Máme konat dobré skutky, aby se našemu Otci dostalo chvály. Jakožto odraz Boží otcovské lásky máme milovat své nepřátele. Máme dávat, modlit se a postit tak, aby to měl na očích jen náš Otec. Máme druhým odpouštět, jako náš Otec odpouští nám. Nemáme se strachovat, ale spoléhat na zaopatření od našeho Otce. Takovým chováním, pramenícím z křesťanského charakteru, konáme v Božím království vůli našeho nebeského Otce.¹³

Vyznáváme, že jsme často zanedbávali pravdu o Božím otcovství a připravovali se o bohatství našeho vztahu s ním. Nově se zavazujeme, že budeme přicházet k Otci skrze Syna Ježíše – abychom přijímali jeho otcovskou lásku a reagovali na ni, abychom mohli žít v poslušnosti, podřízeni jeho otcovské výchově, abychom ve veškerém svém chování a postojích zrcadlili jeho otcovský charakter a spoléhali na jeho otcovskou péči ve všech situacích, do kterých nás povede.

4. Milujeme Boha Syna

Bůh Izraeli přikázal, aby miloval Hospodina Boha s výlučnou věrností. Podobně pro nás láska k Pánu Ježíši Kristu znamená, že budeme neochvějně prohlašovat, že jedině on je Spasitel, Pán a Bůh. Bible učí, že Ježíš jedná stejně svrchovaně jako samotný Bůh. Kristus je Stvořitel světa, Vládce dějin, Soudce národů a Spasitel všech, kdo se obracejí k Bohu.¹⁴ Sdílí Boží identitu v božské rovnosti a jednotě Otce, Syna a Ducha svatého. Jako Bůh povolal Izraelce k tomu, aby ho milovali smluvní vírou, poslušností a službou svědectví, svou lásku k Ježíši Kristu stvrzujeme tím, že mu důvěřujeme, posloucháme ho a činíme ho známým.

a. Věříme v Krista. Věříme svědectví evangelií, že Ježíš Nazaretský je Mesiáš, určený a poslaný Bohem k tomu, aby naplnil jedinečné poslání Starého zákona, tedy aby všem národům přinesl požehnání Božího spasení, jak to Bůh zaslíbil Abrahamovi.

1. V Ježíši, počatém z Ducha svatého a narozeném z Panny Marie, na sebe Bůh vzal lidské tělo a žil mezi námi, plně jako Bůh a plně jako člověk.

2. Ve svém životě Ježíš projevoval dokonalou věrnost a poslušnost Bohu. Ohlašoval Boží království, učil o něm a byl příkladem toho, jak musí žít jeho učedníci pod Boží vládou.

3. Svou službou a zázraky Ježíš ohlašoval a ukazoval vítězství Božího království nad zlem a zlými mocnostmi.

4. Svou smrtí na kříži Ježíš na sebe místo nás vzal náš hřích, nesl jeho plnou cenu, trest a hanbu a dosáhl smíření a vykoupení celého stvoření.

5. Vzkříšením jeho těla Bůh Ježíše obhájil a vyvýšil. Takto se dovršilo a projevilo plné vítězství kříže a Ježíš se stal předzvěstí vykoupeného lidstva a obnoveného stvoření.

6. Od svého nanebevstoupení Ježíš vládne jako Pán nad celými dějinami a stvořením.

7. Při svém návratu Ježíš vykoná Boží soud, zničí satana, zlo a smrt a nastolí celosvětovou Boží vládu.

b. Posloucháme Krista. Ježíš nás volá k učednictví, abychom vzali svůj kříž a šli za ním cestou sebezapření, služby a poslušnosti. Řekl: „Jestliže mě milujete, zachovávejte má přikázání.“ „Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám?“ Jsme povoláni k tomu, abychom žili tak, jak žil Kristus, a milovali tak, jako miloval on. Hlásit se ke Kristu a zároveň nedbat na jeho přikázání je nebezpečné bláznovství. Ježíš nás varuje, že mnohých, kteří se velkolepou a zázračnou službou hlásí k jeho jménu, se zřekne jako pachatelů zla.¹⁵ Bereme si Kristovo varování k srdci, neboť nikdo z nás není vůči tak hrozivému nebezpečí imunní.

c. Velebíme Krista. Jedině v Kristu Bůh plně a definitivně zjevil sám sebe a jedině skrze Krista Bůh dosáhl spasení pro svět. Proto jako učedníci klekáme u nohou Ježíše Nazaretského a spolu s Petrem mu říkáme: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého,“ a spolu s Tomášem: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ačkoli jsme ho neviděli, milujeme ho. A radujeme se s nadějí, kdy toužebně vyhlížíme den jeho návratu, až ho uvidíme takového, jaký je. Do té doby se připojujeme k Petrovi a Janovi a vyhlašujeme, že „v nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“¹⁶

Nově se zavazujeme nést celému světu svědectví o Ježíši Kristu a veškerém jeho učení, s vědomím, že takové svědectví můžeme nést jedině tehdy, když se ve svém životě budeme sami jeho učením řídit.

5. Milujeme Boha Ducha svatého

Milujeme Ducha svatého v jednotě Trojice spolu s Bohem Otcem a Bohem Synem. Je to misijně zaměřený Duch, poslaný misijně zaměřeným Otcem a misijně zaměřeným Synem, a vdechuje život a moc Boží misijně zaměřené církvi. Milujeme Ducha svatého a modlíme se za jeho přítomnost, protože bez svědectví Ducha o Kristu je naše vlastní svědectví marné. Bez usvědčujícího působení Ducha je naše kázání bezvýsledné. Bez darů, vedení a moci Ducha je naše misie pouhým lidským úsilím. A bez ovoce Ducha nemůže náš nepřitažlivý život zrcadlit krásu evangelia.

a. Ve Starém zákoně vidíme Božího Ducha, jak působí při stvoření, jak osvobozuje a vykonává spravedlnost a jak naplňuje a zmocňuje lidi pro nejrůznější službu. Duchem naplnění proroci očekávali příchod Krále a Služebníka, jehož osoba a dílo budou obdařeny Božím Duchem. Proroci také vyhlíželi věk, který se bude vyznačovat vylitím Božího Ducha, jenž přinese nový život, novou poslušnost a prorocké obdarování veškerému Božímu lidu, mladým i starým, ženám i mužům.¹⁷

b. O Letnicích Bůh vylil svého svatého Ducha, jak to zaslíbil skrze proroky a Ježíše. Posvěcující Duch dává v životě věřících růst svému ovoci a prvním z těchto plodů je vždy láska. Duch naplňuje církev svými dary, o něž „horlivě usilujeme“ jako o nepostradatelnou výstroj pro křesťanskou službu. Duch nám umožňuje hlásat a názorně dávat najevo evangelium, rozpoznávat pravdu, účinně se modlit a přemáhat síly temnoty. Duch podněcuje a doprovází naše uctívání. Duch posiluje a utěšuje učedníky, kteří jsou pronásledováni nebo souzeni pro své svědectví o Kristu.¹⁸

c. Naše misijní zapojení je tedy bez přítomnosti, vedení a moci Ducha svatého bezúčelné a marné. To platí o misii ve všech jejích rozměrech: o evangelizaci, dosvědčování pravdy, výchově učedníků, smiřování znepřátelených stran, společenské angažovanosti, mravní proměně, péči o stvoření, vytrvalosti a snášení utrpení při pronásledování. Pro všechno, co děláme v Kristově jménu, potřebujeme vedení a zmocnění Duchem svatým. Nový zákon to jasně ukazuje na životě prvotní církve a v učení apoštolů. Dnes se to projevuje v plodnosti a růstu sborů, kde Ježíšovi následovníci směle jednají v moci Ducha svatého, v závislosti na něm a očekávání na něho.

Bez osoby, díla a moci Ducha svatého neexistuje pravdivé a celé evangelium ani opravdová biblická misie. Modlíme se, abychom si tuto biblickou pravdu více uvědomovali, a za to, aby byla pociťována ve všech částech celosvětového těla Kristova. Jsme si však vědomi mnoha nekalých praktik maskovaných pod jménem Ducha svatého, řady případů, kdy se provádějí a vyvyšují nejrůznější jevy, které nejsou dary Ducha svatého, jak o nich jasně učí Nový zákon. Velmi potřebujeme hlubší rozpoznání, jasné varování před klamem, odhalení podvodných a vypočítavých manipulátorů, kteří zneužívají duchovní moc pro své vlastní bezbožné obohacení. Především velmi potřebujeme neustálé biblické vyučování a kázání, prostoupené pokornou modlitbou, které bude běžné věřící vystrojovat k tomu, aby mohli rozumět pravému evangeliu a radovat se z něho a aby dokázali rozpoznat a odmítnout falešná evangelia.

6. Milujeme Boží slovo

Milujeme Boží slovo v knihách Starého a Nového zákona, podobně jako se žalmista radoval z Tóry: „Miluji tvá přikázání víc než zlato… Jak jsem si tvůj zákon zamiloval.“ Přijímáme celou Bibli jako Boží slovo, inspirované Božím Duchem, vyřčené a zapsané skrze lidské autory. Podřizujeme se jí jako nejvyšší a jedinečně směrodatné autoritě pro určování naší víry a našeho chování. Dosvědčujeme, že Boží slovo má moc uskutečnit jeho cíl spasení. Potvrzujeme, že Bible je definitivní zapsané Boží slovo, které nebylo překonáno žádným dalším zjevením, ale také se radujeme, že Duch svatý osvěcuje mysl Božího lidu, a tak Bible neustále sděluje Boží pravdu svěžím způsobem, srozumitelným pro lidi v každé kultuře.¹⁹

a. Osoba, kterou Bible zjevuje. Milujeme Bibli, jako nevěsta miluje dopisy svého ženicha – ne kvůli papíru, na němž jsou napsány, nýbrž kvůli osobě, která skrze ně mluví. Bible nám podává Boží vlastní zjevení jeho identity, charakteru, záměrů a jednání. Je hlavním svědectvím o Ježíši Kristu. Při jejím čtení se s ním skrze jeho Ducha radostně setkáváme. Naše láska k Bibli je výrazem naší lásky k Bohu.

b. Příběh, který Bible vypráví. Bible vypráví celkový příběh o stvoření, pádu a vykoupení v dějinách a o novém stvoření. Toto všezahrnující vyprávění nám poskytuje ucelený biblický názor na svět a utváří naši teologii. Ve středu tohoto příběhu stojí vrcholné spásné události Kristova ukřižování a vzkříšení, které tvoří jádro evangelia. Právě tento příběh (ve Starém a Novém zákoně) nám říká, kdo jsme, proč tu jsme a kam směřujeme. Tento příběh Boží misie určuje naši identitu, motivuje naši misii a ujišťuje nás o tom, že zakončení příběhu je v Božích rukou. Tento příběh musí utvářet paměť a naději Božího lidu a určovat obsah jeho evangelizačního svědectví, jak je předáváno z generace na generaci. Musíme druhé s Biblí seznamovat všemi dostupnými prostředky, neboť její poselství je pro všechny lidi na světě. Znovu se proto zavazujeme k plnění pokračujícího úkolu překládání, šíření a vyučování knih Písma v každé kultuře a jazyku včetně těch, kde převažuje ústní komunikace nebo kde psaná podoba jazyka úplně chybí.

c. Pravda, kterou Bible učí. Celá Bible nás učí celému úradku Božímu, pravdě, kterou máme podle Božího záměru znát. Podřizujeme se jí jako pravdivé a hodnověrné ve všem, co tvrdí, protože představuje slovo Boha, který nemůže lhát a který nezradí. Jasně a postačitelně zjevuje cestu spasení. Je základem pro zkoumání a chápání všech rozměrů Boží pravdy.

Žijeme však ve světě plném lží a odmítání pravdy. Mnohé kultury se vyznačují převládajícím relativismem, který popírá existenci nebo možnost poznání jakékoli absolutní pravdy. Pokud milujeme Bibli, musíme povstat na obranu jejích pravdivostních tvrzení. Musíme nacházet nové, neotřelé způsoby, jak formulovat biblickou autoritu ve všech kulturách. Znovu se zavazujeme, že budeme z lásky k Božímu slovu usilovat o obranu pravdivosti Božího zjevení.

d. Život, jaký Bible požaduje. „Vždyť to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval.“ Ježíš a Jakub nás vyzývají, abychom byli činiteli slova, a ne pouze jeho posluchači.²⁰ Bible zobrazuje, jakými rysy by se měl vyznačovat život věřících a společenství věřících. Od Abrahama skrze Mojžíše, žalmisty, proroky a moudrost Izraele a od Ježíše a apoštolů se dozvídáme, že takovýto biblický životní styl zahrnuje spravedlnost, soucit, pokoru, poctivost, pravdomluvnost, sexuální zdrženlivost, štědrost, laskavost, sebezapření, pohostinnost, působení pokoje, neodplácení, konání dobra, odpouštění, radost, spokojenost a lásku – to vše spojené v životě uctívání, chvály a věrnosti Bohu.

Vyznáváme, že snadno tvrdíme, že milujeme Bibli, aniž bychom milovali život, který vyučuje – život drahé praktické poslušnosti Bohu skrze Krista. Nic však nevyzdvihuje evangelium výmluvněji než proměněný život, a nic ho neznevažuje tolik jako osobní nedůslednost. Je naším úkolem chovat se tak, aby to bylo hodno Kristova evangelia, a dokonce „zkrášlovat ho, zvýrazňovat jeho krásu svatým životem.“²¹ Pro Kristovo evangelium se tedy znovu zavazujeme dokazovat svou lásku k Božímu slovu tím, že mu budeme věřit a řídit se jím. Bez biblického života nemůže biblická misie existovat.

7. Milujeme Boží svět

Sdílíme Boží vášnivou lásku k tomuto světu a milujeme všechno, co Bůh vytvořil, radujeme se z Boží péče a spravedlnosti v celém jeho stvoření, vyhlašujeme celému stvoření a všem národům dobrou zprávu a toužíme po dni, kdy bude země naplněna poznáním Boží slávy, jako vody pokrývají moře.²²

a. Milujeme svět Božího stvoření. Tato láska není jen sentimentální náklonnost k přírodě (kterou Bible nikde nepřikazuje) a už vůbec ne panteistické uctívání přírody (jež Bible výslovně zakazuje). Spíše představuje logické završení naší lásky k Bohu tím, že pečujeme o to, co mu patří. „Hospodinova je země se vším, co je na ní.“ Země je vlastnictví Boha, o němž tvrdíme, že ho milujeme a posloucháme. O zemi se staráme prostě proto, že patří tomu, koho nazýváme Pánem.²³

Zemi stvořil, zachovává a vykoupil Kristus.²⁴ Nemůžeme tvrdit, že milujeme Boha, a zároveň špatně nakládat s tím, co právem stvoření, vykoupení a dědictví patří Kristu. Pečujeme o zemi a zodpovědně užíváme její bohaté zdroje ne podle uvažování sekulárního světa, nýbrž v Hospodinově zájmu. Pokud je Ježíš Pánem celé země, nemůžeme svůj vztah ke Kristu oddělovat od toho, jak se chováme vůči zemi. Hlásat evangelium, které říká, že „Ježíš je Pán,“ znamená totiž hlásat evangelium, které zahrnuje zemi, protože Kristus je Pánem nad celým stvořením. Péče o stvoření tedy v rámci Kristovy vlády patří k evangeliu.

Tato láska k Božímu stvoření požaduje, abychom činili pokání ze svého podílu na ničení, plýtvání a znečišťování zdrojů země a ze své účasti na toxickém modlářství konzumního způsobu života. Zavazujeme se místo toho k bezodkladné a prorocké ekologické zodpovědnosti. Podporujeme křesťany, jejichž konkrétní misijní povolání spočívá v hájení životního prostředí a krocích na jeho ochranu, i ty, kteří jsou oddáni zbožnému plnění úkolu starat se o blaho a potřeby lidí zodpovědným vládnutím a hospodařením. Bible vyhlašuje Boží vykupitelský záměr pro samo stvoření. Celistvá misie tedy znamená rozpoznávat, vyhlašovat a v praxi uplatňovat biblickou pravdu, že evangelium je Boží dobrá zpráva skrze kříž a vzkříšení Ježíše Krista jak pro jednotlivé lidi, tak pro společnost, tak i pro stvoření. Všechno to je porušené a trpí kvůli hříchu; všechno to je zahrnuto do Boží vykupitelské lásky a misijního působení; všechno to musí být součástí komplexní misie Božího lidu.

b. Milujeme svět národů a kultur. „On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země.“ Etnická rozmanitost je Boží dar ve stvoření a bude zachována i v novém stvoření, kdy bude osvobozena od našich hříšných rozdělení a soupeření. Naše láska ke všem národům zrcadlí Boží zaslíbení, že požehná všechny národy země, a Boží jednání s cílem vytvořit pro sebe lid shromážděný z každého kmene, jazyka a národa. Musíme milovat vše, co se Bůh rozhodl požehnat, tedy i všechny kultury. Z historického hlediska křesťanská misie, byť také ničivě selhávala, napomáhala ochraně a zachování domorodých kultur a jejich jazyků. Zbožná láska však obnáší také kritické rozlišování, neboť všechny kultury nevykazují jen pozitivní známky Božího obrazu v lidských životech, nýbrž také negativní stopy satana a hříchu. Toužíme být svědky toho, že evangelium bude zasazené a zakořeněné ve všech kulturách a bude je očišťovat zevnitř, aby na nich byla vidět Boží sláva a záře Kristovy plnosti. Těšíme se na bohatství, slávu a nádheru všech kultur shromážděných do města Božího – vykoupených a očištěných od všeho hříchu a obohacujících nové stvoření.²⁵

Tato láska ke všem národům vyžaduje, abychom odmítali zlé projevy rasismu a etnocentrismu a s každou etnickou a kulturní skupinou jednali důstojně a s úctou, na základě jejich hodnoty pro Boha v díle stvoření a vykoupení.²⁶

Tato láska také vyžaduje, abychom se snažili seznamovat s evangeliem všechny národy a kultury všude na světě. Ze záběru velkého poslání není vyňat žádný národ, židovský ani pohanský. Evangelizace vychází ze srdcí, která jsou plná Boží lásky k těm, kdo ho ještě neznají. Se studem vyznáváme, že na světě je ještě velmi mnoho národů, které ještě nikdy neslyšely zvěst o Boží lásce v Ježíši Kristu. Obnovujeme svůj závazek, který inspiruje lausannské hnutí od samého začátku, že budeme využívat všech dostupných prostředků k tomu, abychom evangelium přinesli všem národům.

c. Milujeme chudé a trpící tohoto světa. Bible nám říká, že Hospodin je plný lásky ke všemu, co učinil, ujímá se pře utiskovaných, miluje cizince, sytí hladové, pečuje o sirotky a vdovy.²⁷ Bible také ukazuje, že Bůh chce tyto věci dělat prostřednictvím lidských bytostí, odhodlaných k takovému jednání. Bůh činí zodpovědnými zejména ty, kdo jsou ve společnosti ustanoveni k vedení v politice a soudnictví,²⁸ ale všemu Božímu lidu je přikázáno – zákonem a proroky, v žalmech a mudrosloví, ústy Ježíše a Pavla, Jakuba a Jana – Boží lásku a spravedlnost zrcadlit praktickou láskou a spravedlností vůči potřebným.²⁹

Tato láska k chudým vyžaduje, abychom nejen milovali milosrdné a soucitné skutky, ale také abychom konali spravedlnost tím, že budeme odhalovat a napadat všechno, co utiskuje a vykořisťuje chudé. „Neměli bychom se bát napadat zlo a nespravedlnost, kdekoli se projeví.“³⁰ Se studem vyznáváme, že v této věci nesdílíme Boží zanícení, neztělesňujeme Boží lásku, nezrcadlíme Boží charakter a nekonáme Boží vůli. Nově se zavazujeme prosazovat spravedlnost včetně toho, že budeme projevovat solidaritu přehlíženým a utiskovaným a zastávat se jich. Takovýto zápas se zlem vnímáme jako součást duchovního boje, který lze vést jen skrze vítězství kříže a vzkříšení, v moci Ducha svatého a s neustálými modlitbami.

d. Milujeme své bližní jako sebe. Ježíš své učedníky vyzýval, aby toto přikázání dodržovali jako druhé největší z celého zákona, ale pak (v téže kapitole) požadavek „miluj cizince jako sám sebe“ radikálně prohloubil a formuloval ho jako: „Milujte své nepřátele.“³¹

Tato láska k našim bližním požaduje, abychom ke všem lidem přistupovali v duchu evangelia, v poslušnosti Kristovu přikázání a podle Kristova příkladu. Tato láska k našim bližním zahrnuje lidi jiné víry a dosahuje až k těm, kteří nás nenávidí, pomlouvají a pronásledují, nebo dokonce zabíjejí. Ježíš nás učil, abychom na lži reagovali pravdou, abychom na ty, kdo se dopouštějí zla, reagovali skutky laskavosti, milosrdenství a odpuštění a na násilí a vraždy páchané na jeho učednících odpovídali sebeobětováním, abychom tak přitáhli lidi k němu a přerušili řetězec zla. Důrazně odmítáme násilný způsob šíření evangelia a odmítáme pokušení mstivě odplácet těm, kdo nám ubližují. Taková neposlušnost je neslučitelná s příkladem a učením Krista a Nového zákona.³² Zároveň naše povinnost lásky k našim trpícím bližním vyžaduje, abychom jejich jménem usilovali o spravedlnost náležitým apelem k představitelům práva a státu, kteří trestáním pachatelů zla fungují jako Boží služebníci.³³

e. Svět, který nemilujeme. Svět dobrého Božího stvoření se stal světem lidské a satanské vzpoury proti Bohu. Je nám přikázáno, abychom nemilovali svět hříšné touhy, chtivosti a lidské pýchy. S lítostí vyznáváme, že právě tyto známky světskosti velmi často hyzdí naši křesťanskou přítomnost a popírají naše evangelijní svědectví.³⁴

Nově se zavazujeme, že nebudeme koketovat s hříšným světem a jeho pomíjivými vášněmi, ale že budeme milovat celý svět tak, jak ho miluje Bůh. Milujeme tedy svět ve svaté touze po vykoupení a obnově všeho stvoření a všech kultur v Kristu, po shromáždění Božího lidu ze všech národů až do nejzazších končin země a po ukončení veškeré zkázy, bídy a nevraživosti.

8. Milujeme Boží evangelium

Jako Ježíšovi učedníci jsme lidé evangelia. Jádrem naší identity je naše zanícení pro biblickou dobrou zprávu o Božím spásném díle skrze Ježíše Krista. Spojuje nás náš prožitek Boží milosti v evangeliu a naše motivace zvěstovat toto evangelium milosti všemi možnými prostředky až do nejzazších končin země.

a. Milujeme dobrou zprávu ve světě špatných zpráv. Evangelium řeší hrozné následky lidského hříchu, selhání a potřeby. Lidské bytosti se vzbouřily proti Bohu, odmítly Boží autoritu a přestaly poslouchat Boží slovo. V tomto hříšném stavu jsme odcizeni od Boha, od sebe navzájem a od stvořeného řádu. Hřích zasluhuje Boží odsouzení. Ti, kdo odmítají činit pokání a „nejsou poslušni evangelia našeho Pána Ježíše…, ponesou trest, věčnou zkázu v odloučení od Pánovy tváře.“³⁵ Následky hříchu a moc zla ničí každý rozměr lidské identity (duchovní, tělesný, intelektuální i vztahový). Prostupují kulturní, ekonomický, společenský, politický a náboženský život ve všech kulturách a generacích dějin. Působí lidstvu nezměrné trápení a ničí Boží stvoření. Na tomto bezútěšném pozadí představuje biblické evangelium opravdu velmi dobrou zprávu.

b. Milujeme příběh, jejž vypráví evangelium. Evangelium jako dobrou zprávu ohlašuje historické události života, smrti a vzkříšení Ježíše Nazaretského. Jakožto syn Davidův, zaslíbený pomazaný Král, je Ježíš ten, skrze něhož sám Bůh nastolil svoje království a přinesl spásu světu, kdy všem národům na zemi umožnil dojít požehnání, jak to slíbil Abrahamovi. Apoštol Pavel definuje evangelium konstatováním, že „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.“ Evangelium vyhlašuje, že na Kristově kříži Bůh v osobě svého Syna a místo nás vzal na sebe soud, který zasluhuje náš hřích. Týmž velkým spásným činem, dovršeným, ospravedlněným a vyhlášeným skrze vzkříšení, Bůh získal rozhodné vítězství nad satanem, smrtí a všemi zlými mocnostmi, osvobodil nás z jejich moci a od strachu a zajistil jejich konečnou zkázu. Bůh dosáhl smíření věřících se sebou samými a jedněch s druhými napříč všemi hranicemi a konflikty. Bůh také dosáhl svého cíle konečného smíření všeho stvoření a ve svém vzkříšení nám Ježíš dal první plody nového stvoření. „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou.“³⁶ Evangelijní příběh opravdu milujeme.

c. Milujeme ujištění, která nám evangelium přináší. Jedině vírou v Krista samotného jsme sjednoceni s Kristem skrze Ducha svatého a jsme v Kristu před Bohem pokládáni za spravedlivé. Jako ospravedlnění vírou jsme usmířeni s Bohem a už nám nehrozí odsouzení. Přijímáme odpuštění našich hříchů. Znovuzrodili jsme se k živé naději, protože máme podíl na Kristově vzkříšeném životě. Jsme přijati jako Kristovi spoludědicové. Jsme zahrnuti mezi lid Boží smlouvy, stáváme se členy Boží rodiny a místem, kde přebývá Bůh. Vírou v Krista tedy máme plnou jistotu spasení a věčného života, neboť naše spása v konečném důsledku nezávisí na nás, nýbrž na Kristově díle a Božím zaslíbení. Nic na světě „nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“.³⁷ Zaslíbení evangelia opravdu milujeme.

d. Milujeme proměnu, kterou evangelium působí. Evangelium je Boží proměňující síla, která působí ve světě. „Je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří.“³⁸ Prostředkem, jímž lze získat požehnání a ujištění evangelia, je jedině víra. Spasitelná víra však nikdy nezůstává osamocená, ale nutně se projevuje poslušností. Křesťanská poslušnost je „víra, která se uplatňuje láskou“.³⁹ Dobré skutky nás nespasí, ale když jsme byli spaseni pouhou milostí, jsme „v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil“.⁴⁰ „Víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“⁴¹ Mravní proměnu, kterou evangelium působí, chápal apoštol Pavel jako dílo Boží milosti – té milosti, která uskutečnila naše spasení při Kristově prvním příchodu, a milosti, která nás učí žít mravně ve světle jeho druhého příchodu.⁴² „Oddanost evangeliu“ pro Pavla znamenala spoléhat na milost i nechat se poté milostí učit.⁴³ Pavlovým misijním cílem bylo vyvolat mezi všemi národy „poslušnost víry“.⁴⁴ Tento výrazně smluvní jazyk připomíná Abrahama. Abraham uvěřil Božímu zaslíbení, což mu bylo započítáno jako spravedlnost, a pak na potvrzení své víry uposlechl Boží příkaz. „Vírou uposlechl Abraham…“⁴⁵ Pokání a víra v Ježíše Krista jsou první skutky poslušnosti, jež evangelium požaduje; pokračující dodržování Božích přikázání představuje způsob života, jejž evangelijní víra umožňuje skrze posvěcujícího Ducha svatého.⁴⁶ Poslušnost je tak živým důkazem spasitelné víry a jejím živým ovocem. Poslušnost prověřuje naši lásku k Ježíši. „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“⁴⁷ „Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání.“⁴⁸ Moc evangelia opravdu milujeme.

9. Milujeme Boží lid

Boží lid jsou ti ze všech věků a ze všech národů, které si Bůh v Kristu zamiloval, vyvolil, povolal, spasil a posvětil jako svůj vlastní lid, aby měli podíl na Kristově slávě jako občané nového stvoření. Jakožto těm, které Bůh od věků navěky a po celé naše pohnuté a vzpurné dějiny miluje, je přikázáno, abychom se milovali navzájem. Neboť „jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ a žít „v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás.“ Vzájemná láska v Boží rodině není jen žádoucí volba, nýbrž nevyhnutelný příkaz. Tato láska je prvním důkazem poslušnosti evangeliu, nezbytným výrazem naší podřízenosti Kristově vládě a silným motorem světové misie.⁴⁹

a. Láska vyžaduje jednotu. Ježíšův příkaz, aby se jeho učedníci navzájem milovali, je spjat s jeho modlitbou, aby byli jedno. Jeho příkaz i modlitba jsou misijní – „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci,“ a „aby tak svět uvěřil, že jsi mě [Otče] poslal“.⁵⁰ Nejpřesvědčivější známkou pravdivosti evangelia je to, když jsou křesťanští věřící sjednoceni v lásce navzdory zakořeněným bariérám rozdělujícím svět – bariérám daným rasou, barvou pleti, pohlavím, společenskou třídou, ekonomickými výhodami či politickou příslušností. Máloco však naše svědectví ničí tolik, jako když křesťané zrcadlí a umocňují stejné rozdělení i mezi sebou. Naléhavě usilujeme o nové celosvětové partnerství v těle Kristově napříč všemi kontinenty, zakořeněné v hluboké vzájemné lásce, vzájemné podřízenosti a výrazném ekonomickém sdílení bez paternalismu a nezdravé závislosti. Usilujeme o to, nejen abychom projevili svou jednotu v evangeliu, ale také pro Kristovo jméno a v zájmu Boží misie na celém světě.

b. Láska vyžaduje upřímnost. Láska říká pravdu s milostí. Nikdo nemiloval Boží lid víc než izraelští proroci a Ježíš sám. Přesto je s pravdou o jejich selhání, modlářství a vzpouře proti jejich smluvnímu Pánu nikdo nekonfrontoval tak upřímně jako právě oni. Volali tím Boží lid k pokání, aby mohli dojít odpuštění a být obnoveni pro službu Božímu poslání. Týž hlas prorocké lásky musí být z téhož důvodu slyšet i dnes. Naše láska k Boží církvi se trápí zármutkem nad ošklivostí mezi námi, která tolik hyzdí tvář našeho Pána Ježíše Krista a zakrývá světu jeho krásu – světu, který tak zoufale potřebuje přiblížit se k Pánu.

c. Láska požaduje solidárnost. Vzájemná láska obnáší zejména péči o ty, kdo jsou pro svou víru a svědectví pronásledováni a vězněni. Jestliže trpí jedna část těla, trpí spolu s ní všechny. Máme podobně jako Jan „účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti“.⁵¹ Podíl z utrpení údů těla Kristova po celém světě se zavazujeme nést poskytováním informací, modlitbami, právní obhajobou a dalšími podpůrnými prostředky. Takovéto společné nesení však nechápeme jen jako cvičení v lítosti; toužíme také poznat, co utrpení církve může naučit a přinést těm částem Kristova těla, které takto netrpí. Máme varování, že církev, která se cítí pohodlně ve svém bohatství a soběstačnosti, může podobně jako laodicejský sbor být církví, kterou Ježíš vidí jako nejvíce slepou vůči její vlastní bídě a u níž se sám cítí jako cizinec za dveřmi.⁵²

Ježíš svolává všechny své učedníky, aby mezi všemi národy tvořili jednu rodinu, smířené společenství, v němž všechny hříšné bariéry boří jeho smiřující milost. Církev je společenství milosti, poslušnosti a lásky v obecenství Ducha svatého, v němž se zrcadlí nádherné Boží atributy a krásné vlastnosti Krista a kde se projevuje mnohotvará Boží moudrost. Jako nynější nejživější výraz Božího království je církev společenství smířených, kteří netouží žít pro sami sebe, nýbrž pro Spasitele, jenž za ně z lásky dal sám sebe.

10. Milujeme Boží misii

Jsme oddáni světové misii, protože je ústřední pro naše chápání Boha, Bible, církve, lidských dějin a konečné budoucnosti. Celá Bible zjevuje Boží jednání, jehož cílem je uvést všechno na nebi i na zemi v jednotu pod Kristovou vládou, smířené krví kříže. Při naplňování tohoto poslání Bůh promění stvoření poničené hříchem a zlem v nové stvoření, kde již nebude hřích ani prokletí. Své zaslíbení dané Abrahamovi, že požehná všechny národy země, Bůh naplní prostřednictvím evangelia o Ježíši, Mesiáši, Abrahamovu potomkovi. Roztříštěný svět národů rozptýlených v důsledku Božího soudu Bůh promění v nové lidstvo, které bude ze všech kmenů, národů a jazyků vykoupeno Kristovou krví a shromážděno k uctívání našeho Boha a Spasitele. Až se Kristus vrátí ustanovit svou věčnou vládu života, spravedlnosti a pokoje, Bůh zlomí vládu smrti, nepoctivosti a násilí. Bůh, Immanuel, pak bude přebývat s námi a království světa se stane královstvím Hospodina a jeho Krista a bude vládnout na věky věků.⁵³

a. Naše účast na Boží misii. Bůh svůj lid volá k podílu na jeho poslání. Církev ze všech národů stojí skrze Mesiáše Ježíše v jedné řadě s lidmi Starého zákona. Spolu s nimi jsme skrze Abrahama povoláni a pověřeni, abychom byli požehnáním a světlem pro všechny národy. Spolu s nimi máme být formováni a vyučováni zákonem a proroky, abychom ve světě hříchu a utrpení byli společenstvím svatosti, soucitu a spravedlnosti. Byli jsme vykoupeni skrze kříž a vzkříšení Ježíše Krista. Církev existuje proto, aby po celou věčnost uctívala a oslavovala Boha a aby měla účast na Boží proměňující misii v dějinách. Naše misie je plně odvozena od Boží misie, týká se celého Božího stvoření a je ve svém středu zakotvena ve vykupujícím vítězství kříže. Právě k tomuto lidu patříme, jeho víru vyznáváme a na jeho misii se podílíme.

b. Celistvost naší misie. Zdrojem veškerého našeho misijního působení je to, co Bůh učinil v Kristu pro vykoupení celého světa, jak to je zjeveno v Bibli. Naším evangelizačním úkolem je seznámit s dobrou zprávou všechny národy. Kontextem veškeré naší misie je svět, v němž žijeme, svět hříchu, utrpení, nespravedlnosti a porušeného stvoření, kam nás Bůh posílá projevovat lásku a sloužit v Kristově jménu. Veškeré naše misijní působení tedy musí zrcadlit propojení evangelizace a oddané angažovanosti ve světě, přičemž obojí musí být podřízeno a vedeno celým biblickým zjevením Božího evangelia.

„Evangelizace sama o sobě znamená zvěstování historického, biblického Krista jako Spasitele a Pána s cílem přesvědčit lidi, aby k němu osobně přišli a byli tak smířeni s Bohem… Výsledkem evangelizace je: poslušnost Krista, začlenění se do jeho církve a odpovědná služba ve světě… Vyznáváme, že k naší křesťanské povinnosti patří evangelizace a společensko-politický zájem. Obojí je nutné k vyjádření našeho učení o Bohu a o člověku, o naší lásce k bližnímu a o naší poslušnosti Ježíše Krista… Spasení, které jsme dostali, nás má proměňovat ve všech našich osobních a sociálních povinnostech. Víra bez skutků je mrtvá.“⁵⁴

„Ucelená misie představuje hlásání a předvádění evangelia. Nejde jen o to, aby evangelizace a sociální angažovanost šly ruku v ruce. Ucelená misie spíše znamená, že když při hlásání evangelia vyzýváme lidi k lásce a pokání ve všech oblastech života, má to své společenské důsledky. Zároveň platí, že naše sociální angažovanost má evangelizační důsledky, neboť přinášíme svědectví o proměňující milosti Ježíše Krista. Pokud zanedbáváme svět, zrazujeme Boží slovo, které nás posílá, abychom světu sloužili. Jestliže nedbáme na Boží slovo, nemáme světu co přinést.“⁵⁵

Zavazujeme se k ucelenému a dynamickému uplatňování všech rozměrů misie, k níž Bůh povolává svou církev.

• Bůh nám přikazuje, abychom všechny národy seznamovali s pravdou Božího zjevení a s evangeliem o Boží spásné milosti skrze Ježíše Krista, a vyzývali tak všechny lidi k pokání, víře, křtu a poslušnému učednictví.

• Bůh nám přikazuje, abychom soucitnou péčí o potřebné zrcadlili jeho charakter a abychom ukazovali na hodnoty Božího království tím, že budeme usilovat o spravedlnost a pokoj a pečovat o Boží stvoření.

V reakci na Boží bezmeznou lásku, kterou nám projevil v Kristu, a ze své přetékající lásky k němu se s pomocí Ducha svatého znovu zavazujeme se sebezapřením, pokorou, radostí a odvahou cele dodržovat všechno, co Bůh přikazuje. Obnovujeme tuto smlouvu s Hospodinem – s Pánem, jehož milujeme, protože on jako první miloval nás.